Nuda na mateřské

Pokud uslyšíte nějakou matku stěžovat si na NUDU, nejedná se o význam, který si pod tímhle slovem představujete. Jde jen o špatnou definici. Nejspíš proto, že matky na mateřské už nejsou z nudy schopné ani vyplodit jasnou myšlenku.

Když jsem byla poprvé těhotná, tedy tenkrát, kdy jsem měla na mateřství (a mateřskou) zcela jiný náhled, tak jsem si zajela na návštěvu za kamarádkou, která už jedno dítě měla. Vzpomínám si, jak jsem seděla za stolem, nohy pohodlně natažené před sebou. V jedné ruce bylinkový čaj, tou druhou jsem bezděky hladila bříško a trochu konsternovaně sledovala kamarádčino dítě přede mnou. Sedělo v jídelní židličce, v ruce žmoulalo borůvkovou buchtu, střídavě si jí zkoumavě prohlíželo, střídavě se s ní strefovalo do pusy. No spíš si s ní hrálo. Plácalo piškotem všude okolo a borůvky cíleně matlalo po jídelní židličce. Bezděky jsem držela stranou své čisté těhotenské kalhoty a sledovala úkosem kamarádku, která zcela nevzrušeně míchala lžičkou svoje kafe. Měla jsem nutkání zachytávat odpadající kusy jídla, a taky potřebu tu situaci nějak usměrnit, ale nebyla jsem si jistá, jak moc by se to kamarádky dotklo. Jedním uchem jsem při tom poslouchala její vyprávění o tom, jakým rozčarováním pro ní mateřská je. Že je to furt dokola. Pořád to samé, přebalit, uvařit, nakrmit, uklidit, pohrát si, uspat. Hrozně se prý doma nudí. I když už jsem v tu dobu byla nějaký ten týden mimo pracovní zápřah, ještě stále ze mě nestačil vyprchat ten adrenalin, který jsem v práci denně zažívala. Nepřála jsem si tehdy nic jiného, než vypadnout někam mimo a chvíli nedělat vůbec nic. Maximálně řešit problémy typu – vyperu tudle pračku na 40´nebo na 60´? Vytřu přípravkem s vůní citrusů, nebo svěžího vánku? Začtu se do knížky, nebo do časopisu?...

Představa, že bych snad měla nárok se i nudit, mě naplňovala zvláštním vzrušením a porodu jsem se skoro nemohla dočkat. Budu se nudit tak, že si to našetřím na dalších několik budoucích pracovních let, slibovala jsem si tenkrát. Plánovala jsem si, jak si na té mateřské v poklidu dokončím veškeré činnosti, na které mi po práci nikdy nezbylo dost času. Budu přece celý den doma. Je toho tolik, na co se těším.  A pokud přece jen ta nuda na mateřské přijde a bude k nepřežití, zaspím jí. Ani mě nenapadne si na nějakou nudu stěžovat. Už aby tady ta mateřská byla…

Ne, buďte v klidu. Taky nechápu, jak jsem si vůbec někdy mohla něco takového myslet. Ale beru to jako karmu. Jsem schopná vžít se díky tomu do pocitů muže, který přijde domů vyčerpaný z práce a vypustí směrem k mé strhané trosce něco ve stylu: „není jak matce na mateřské“, případně „z čeho jsi tak unavená, však se staráš jen o děti, ne?“…Je to na zabití, ale zabte ho, když jste si ještě před pár měsíci mysleli to samé.
Přátelé, vy, kteří děti nemáte, nebo vy, kteří je máte, ale nejste s nimi doma 24 hodin denně. Věřte mi, klasické slovo NUDA ve spojitosti s mateřstvím neexistuje. Ta jiná nuda, ta na mateřské, spočívá v jednotvárnosti. Každý den je stejný. Ne proto, že byste snad nebyli schopní vymyslet si jiný program. Ale proto, že se k jinému programu prostě nedostanete. Tedy ne tak, jak jste byli doposud zvyklí. Vše, co začnete dělat, bude několikrát přerušeno, žádnou činnost nedokončíte na první nádech. A to je to, co vás tak ubíjí. Zoufale byste CHTĚLI dělat něco jiného, ale pod taktovkou vašeho dítěte vaší veškerou energii spotřebuje snaha o to, aby se to všechno okolo vás nezhroutilo.

Například, je ráno, už  teda docela dlouho, na váš vkus. Už byste se totiž docela rádi odprostili od myšlenky, že je potřeba udělat snídani, když ještě stále honíte polonahé dítě s plenkou v ruce.
Pak je odpoledne. Natřikrát uspáváte dítě. Nechce se mu. Vám naopak strašně. Ale to sem nepatří. Napočtvrté uspávání vzdáte. I za cenu, že víte, že dítě bude celé odpoledne nevrlé, usne navečer a probudí se před půlnocí. Jo, když jsem ještě to dítě neměla, vštěpovala jsem těm nešťastným matkám, že je potřeba vytvořit režim. Teď už to vím. Rady o tom, co byste jako rodič měli dělat, jsou od lidí, kteří děti nemají, naprosto zcestné.

Nastává večer. Nějak jste tu celodenní nudu přežili. Zbývá vám už jen dítě umýt, vyčistit zuby, převléct, uspat, uklidit koupelnu, pověsit mokré ručníky, vymýt vaničku, osušit hračky, vyvětrat, znovu jít dítě uspat...A pak, pak možná budete mít konečně čas na tu svojí nudu. Tedy na tu, co znáte z vašeho minulého života. Nebojte, nedostane se k ní. Vždycky se najde zábava, se kterou nepočítáte, ale dítě vám jí nečekaně připraví. Třeba jako tuhle-než jsem se otočila pro suchý ručník, dítě převrátilo kýbl s vodou. A tak po druhém kole večerního uspávání ještě vytírání koupelny...

Kmitáte v neustálé ztrátě a fungujete v pohotovostním režimu. Veškerý váš čas, který máte k dispozici, (a počítám i noční hodiny, v běžném životě věnované spánku) zaberou dokolečka se opakující činnosti, které po několika měsících sice zvládáte i poslepu, klidně i efektivněji, ale jakoby bez zřejmého výsledku. Nabalují se na ně totiž nové a nové povinnosti, konec vám přijde v nedohlednu. Hlavou vám denně běží minimálně dvacet činností, které je potřeba udělat (připravit jídlo, dát prát pračku, vyndat myčku, vysát, vytřít, pověsit prádlo, vyžehlit, objednat přes internet plenky, případně zajet na nákup…), dalších dvacet, které byste chtěli dělat (učesat se, nasnídat se, převléct se z pyžama…), jenže na mateřské běží hodina za hodinou ve víru nezbytných, leč naprosto marných činností. Provádíte je dokolečka dokola, ale jsou paradoxně vidět jen tehdy, pokud je neuděláte.

Vaší nudu vám dá dítě sežrat. Nechce se přebalovat, nechce se oblíkat,  nechce jíst, ani se učit chodit na nočník. Bude po vás házet kartáčkem na zuby a plivat léky proti horečce. Bude do vás kopat, když se budete snažit navléct na něj teplé punčocháče a ohánět se, když mu budete chtít otřít nudli u nosu. Bude s váma bojovat a přetahovat se, často jen tak z vlastní nudy. Nebo proto, aby ta vaše nuda nebyla tak nudná. Chvílema nuda k nepřežití, fakt. 

Takže. Pokud máte dojem, že se nudíte, pořiďte si dítě. Vaší starou nudu už rozhodně nikdy nezažijete…

Na mateřské ke kadeřnici? Jedině v poklusu.

Ve vašem novém životě, v tom životě s dětma, se občas objeví záblesk toho života minulého, toho bez dětí. Ale nikdy už to není, jako dřív.

Vybavuju si ten pocit, když jsem po dlouhých měsících izolace vyrazila poprvé po třetím porodu sama do města. Ke kadeřnici. Ještě před odchodem jsem Radka ujišťovala, že jsem všechno zajistila. Matěj s Jonášem jsou najezení. Hrajou si. Pohoda. Lahvičky s pitím jsou čerstvě nalité. Jonáš má čistou plenku, Matěj seděl před chvílí na nočníku. Filip je nakojený. Kdyby brečel, asi ho bolí zuby. Kousátko a gel jsou v ledničce. Přebalený je taky, ale zkontrolovat ho může. Hodně slintá, kdyby měl vlhký bryndák, musí se vyměnit. Případně i převléct bodyno. Všichni jsou nachlazení, tak ať se jim to nerozjede. Odsávačka je kdyžtak v koupelně. Dudlíky v kuchyni…

Radek se na mě mlčky díval, Filipa v náručí, ty dvě starší batolata u nohou, prej ať už jedu, zvládne to s prstem v nose.

Plánovala jsem si, že pojedu pomalu. Budu se rozhlížet po okolí a ne co chvíli v zrcátkách kontrolovat, co se vzadu v autě mezi dětma děje.

Nebudu ukazovat na koníky, ani nikoho nadšeně upozorňovat, že jede vláček.

Pustím si nahlas rádio. Žádnej Radkův Rockmax, ani písničky pro děti. Ale to, co chci já.

A od kadeřníka to vezmu kolem nějakého drahého butiku. Kolem toho, ve kterém jsem nikdy nebyla. Už si nepamatuju, kdy jsem si vůbec koupila něco na sebe. Dají se počítat těhotenské legíny z Lidlu?

Jela jsem samozřejmě jako ďas. Škoda každé minuty volna, co se mi naskytla. Život s dětma vás naučí být neustále jakoby v poklusu. Musíte vykonávat několik činností najednou, nikdo jiný to za vás neudělá a udělat se to musí. Pronto, pronto, nestíháš. A tak i v té chvíli relaxace se toho snažíte zvládnout co nejvíc. Soudruhu, spi rychleji…

Po příjezdu do centra se mi nedařilo najít místo k parkování. Skoro plačky jsem nervózně poposedávala za volantem a nahlížela zoufale do uliček, kam auto vrazit, ať už se proboha konečně dostanu mezi lidi!

Nakonec se uvolnilo jedno místo na veřejném parkovišti. Stočila jsem to k pokladní budce přes plnou čáru, nadšená, že jsem bezpečně první v pořadí. Obsluha nikde. Natahovala jsem krk všemi směry, hledala stojan pro automatický odběr lístku, nula nic. A pak jsem ho zahlídla. Šoural si to vyhořele směrem k budce, nic nedbal mojeho výrazu, mé půlky těla vysunuté z okýnka, ani mé netrpělivé otázky, komu můžu zaplatit. Minul mě, dokolíbal se do své kukaně, ztěžka dosedl na rozvrzanou židli, pomalu vytáhl sklo před sebou, a až pak mě vzal na milost. Což spočívalo v tom, že mě mlčky pozoroval. Nejistě jsem se rozhlídla a zopakovala svůj dotaz na placení. Aniž by uhnul pohledem, ukázal znechuceně na tabuli vedle sebe, popsanou instrukcemi pro řidiče.

„Tak jsem jí neviděla, no bóže,“ mávla jsem nad tím v duchu rukou a nasoukala se zpátky do auta. Probírala jsem se peněženkou a mumlala si pro sebe: „Tak to s podobnýma blbkama řešíš několikrát denně, no a co. Umíš si představit, co řešim celej den já?...“ Předala jsem mu peníze, usmála se na něj a odpíchla se od budky. „A buď rád, že jsem měla drobný!“, chtělo se mi za ním ještě křiknout. Na mateřskou s ním!

U kadeřnice záblesk starého života. Hraje rádio, nikdo neječí, nevolá „dudu“, „a-a“ nebo „pití“. Když sedím, nikdo se mi nesápe po prsou, ani mi neškube vlasy. Ne, tady se mi naopak někdo vlasama jen jemně probírá. Můžu si listovat časopisem, můžu se jen tak pozorovat v zrcadle, můžu si vypít kafe. Teplé kafe. K naprosté spokojenosti by mi stačilo, kdybych mohla během stříhání na chvíli zadřímnout. To nehrozí. Z usínání mě vyruší SMS. Manžel. Prej: „jak dlouho ještě?“ Mám nutkání  mu napsat, ať si strčí prst do druhé nosní dírky a dá mi pokoj, ale spolknu sarkasmus a odešlu: „Už mi bude jen foukat hlavu.“ Radek pípá v zápětí: „ Stáhni si okýnko v autě a jeď už!“

Myslíte, že jsem si dala ten butik? No jasněže ne. Mateřstvím vám tak nějak zvýrazní rysy zodpovědnosti. Přece v tom manžela nemůžu nechat. Vždyť sama vím, jaký to je.

A taky ty pudy, ty mateřský. Ty jsou nanic. Děti mě potřebují, já je taky, na butik kašlu. Vždyť doma využiju beztak jen ty tepláky...

A víte, čím to dorazila ta kadeřnice?: „Dáme příště i barvu, ne? Tady ty šediny by to chtělo trochu schovat…“. Ne, starý život se vám vrátí už opravdu pouze v záblescích.

S bezmléčnou dietou přímým krokem k Bohnicím

To, jak jsem minule psala o té mrkvi, ano, o té bio, ze zahrádky, tak to mělo ještě dohru.

Jako dokonalá matka jsem samozřejmě selhala. Ta dokonalá by totiž dětem empaticky vysvětlila, že se to nedělá.  Taky by objasnila, co je správně. Respektovat a být respektován, Montessori, a podobně.

Tak já ne, já je zcela nevýchovně seřvala, tu mrkev tam nechala a řekla jsem jim, že k jídlu už nic nedostanou, a až budou mít večer hlad, že je pošlu k té kaluži, že jim tam ta mrkev ještě bude dobrá. Když pak přišel Radek z práce, odvezl Matěje s Jonášem k babičce do dědiny, abych měla klid a mohla se věnovat Filipovi. Volal mi pak později, jestli už mám nachystanou večeři, nebo jestli děti může dovézt  už najezené. Babička že dělá sekanou. No co myslíte, že jsem řekla? Samozřejmě že najezené. Najezené dítě, spokojené dítě. Spokojené dítě, pohodový večer. Pohodový večer,…bože pohodový večer stojí i za tu blbou mrkev…

Má sestra, dětská psycholožka, sama matka dvou dětí, ta má na všechno odbornou radu.

Povidá - tak to neřeš, nevař, s ničím se nedělej.  Ještě žádné dítě neumřelo hlady s talířem zeleniny před sebou. A já na to – ovšem, hlady neumřelo, ale rukou šílené matky určitě.

Můj kamarád, doktor z Prahy, mi tuhle na třídním srazu vyprávěl historku z vlastní zkušenosti. Hlídal neteř. Připravil jí večeři, hrdě naservíroval. Chlap, chápete? Už to samo o sobě je na medaili. Pro neteř ne. Ta povytáhla ret, prý to nejí. A kamarád na to- v pořádku, nic se neděje. Vzal talíř a jediným pohybem ho vyprázdnil do psí misky na žrádlo. Zvíře málem hodilo smyk v zatáčce. Neteř na to vyjeveně koukala a prej-a co jako budu jíst já? Tak jí řek, že neví, ale že Astor nechal trochu granulí…

Můj manžel zase tvrdí: hladový chlap, poloviční vrah. A to sedí. Mám doma celkem čtyři chlapy, takže mimo těch skleniček i vařím, je to jasný?

A teď si představte, když vám do téhle marnosti s jídlem, do tohodle období, kdy jen vyváříte, servírujete, cpete to do nich, uklízíte jídlo ze země, z nábytku, z oblečení-tak kdy vám do tohodle oznámí, že vaše nejmenší dítě má nejspíš alergii na mléko. Tedy kravské. Tedy na to, že když vy sníte něco z mléka, a následně nakojíte toho alergika, tak se mu zhorší zdraví. Bude se kroutit bolestí, mít prdíky, průjmy, zácpy, bude zvracet, osype se, nebo mu vyraší ekzém…Jedinou pomocí je, že kojící matka buď přestane kojit, nebo přestane jíst mléčné výrobky.

Ještě si pamatuju dobu, kdy jsem jako pediatr zcela lehkovážně doporučovala tuhle dietu vyzkoušet každé matce, u jejíhož dítěte se pár varovných příznaků objevilo.  Jenže, ty příznaky jsou tak nespecifické, že se můžete s diagnosou nakrásně seknout. Spolehlivý test z krve neexistuje, a tak se prostě doporučí tahle eliminační zkouška. Pokud se dítě do čtrnácti dnů až měsíce nezlepší, tak vězí zakopaný pes jinde.

Bože, odpusť mi. Ano, kladla jsem matkám v ambulanci na srdce, jak je ta bezmléčná dieta důležitá. Snad dokonce jsem i vypustila větu typu – co byste pro své dítě neudělala…

Karma je zdarma. Takže vám děkuji, přátelé, už mě dostihla, zažila jsem bezmléčnou dietu.

Je to očistec. Ne. Peklo a očistec v jednom. Tedy pro někoho, jehož jídelníček BYL ZALOŽEN na mléčných výrobcích. Chleba s máslem, kafe se smetanou, sýr, jogurt, grilovaný hermelín, mozzarela s rajčaty, krémové polévky, omáčky, bramborová kaše, tvarohové koláče, kakao, čokoláda…Ta hlavně! Když mi ta moje dovolená (mateřská jedna) přišla báječná až k nepřežití, tak jsem si aspoň za rohem vrazila do pusy lžíci nugety.  No nesměla jsem najednou, tyvado! 

Dostala jsem se po pár dnech do stádia, kdy jsem vlastně nic nejedla, protože mi došla energie vymýšlet, co vlastně můžu.

Vždyť i bez diety jsem se jako matka sotva dostala k pořádnému jídlu. Znáte to -snídáte běžně zbytky jogurtu po dětech, pak taky pečivo, co sesbíráte ve větších kusech ze země. Dojíždíte ohlodané kousky ovoce, k obědu zbytek studené kaše…

A teď – tak akorát to ovoce. Protože na internetu píšou podobně postižené matky: „…a když vás přepadne chuť na sladké, zažeňte jí třeba jablíčkem…“. Jděte se vycpat i s jabkem, já potřebuju tabulku čokolády, nebo to nepřežiju.

Přišlo mi, že můj mozek nedostatkem cukru pracuje v hibernačním rytmu. Suchý rohlík a čaj? Čaj je vpoho. Co ten rohlík, nepřidávaj tam náhodou mlíko?...

Hledala jsem rady na internetu, pročítala složení potravin, nakupovala náhražky ve zdravé výživě. Vše pro mé dítě. A víte, co dítě na to? No nic. Po měsíci utrpení (mojem) se zažívání Filipa sice postupně zlepšilo, ale když jsem na zkoušku zavedla mlíko zpátky, vůbec nic se nestalo. Pes byl zakopán jinde. Nevím kde, na tom nesejde. Filip je dobrej, já si můžu nalít smetanu do kafe a život je zas fajn…

A na závěr dozdobíme petrželkou

Nedá mi to, abych ze svého vyprávění, které sahá do minulosti, neodbočila do doby přítomné. Protože to je to, čeho jsem momentálně plná, a co mě denně dohání k šílenství. Ono bývá nejlepší to ze sebe dostat hned zatepla, dokud se v těch pocitech pěkně válíte.

Definovala jsem si, co je pro mě na té mateřské tím hlavním problémem. Marnost. Marnost z většiny věcí, které uděláte.

Posbírám hračky, roztřídím je, urovnám polštáře na gauči, utřu stůl, vyperu, vysaju, navařím. Rozvěsím hromádky mokrého oblečení. To je počurané, to poslintané, to od jogurtu, to od polívky. To je namočené od včera. Měla bych zapnout pračku, měla bych vytřít, měla bych jít s dětma ven, měla bych dát péct maso, vyndat myčku, vynést nočník, převléct peřiny. Nakrmit kočku. Děti. Sebe. Sebe ne. To počká. Moment, hračky jsou rozházené, z polštářů na gauči bunkr, zapatlaný stůl, děti v mokrém oblečení. V tom čistém, právě převlečeném oblečení. Jsou mokré od toho nočníku, zapomněla jsem ho vynést. Už není kam věšet vlhké kousky špinavého prádla. Už děti nemám do čeho oblíkat. Už je nechci do ničeho oblíkat. Chci je ráno oblíct do čistého a večer převlíct do pyžama. Čili se s nima  prát, dohánět je v zatáčkách a rvát na ně za řevu kusy prádla jen dvakrát denně. Moment. Dvakrát denně krát tři. Tři děti.

Na to prádlo by se vůbec vyplatila pomocnice s osmihodinovou pracovní dobou. Vyprat. Roztřídit na „to je Matějovo“, to je „Jonášovo“, to je „Filipovo“, to je „moje“, to je „Radkovo“. Roznosit do skříní. Vytřídit, co je komu malé, co už je obnošené, co už je mimo sezonu. Snést z půdy nové věci, ty letní vyměnit za zimní. Bundy a čepice. Boty. Změřit dětem nohu, vyzkoušet, co ještě sedí a co už ne. A za pár týdnů nanovo.

A oni se pak vklidu vymáchají v nevyneseném nočníku…

Některé ty věci mají tu marnost teda přímo v návodu k použití, třeba takové přebalování-jasně, očekávám, že čistá pemprska nezůstane čistá, ale k frustraci to taky přispívá. Obzvláště, pokud dítě přebalíte a ono si do plenky uleví ještě dřív, než vyjdete z koupelny. Případně jí občůrá zveku, když mu jí čistou právě nasazujete. Fakt vás to štve. Protože zvenku je to prostě nanic. Plenka je zevnitř sice nepoužitá, ale celkově mokrá. Čili na vyhození. Čili položíme na okno, ona proschne a dá se večer, už přece nejsem prvorodička.  Jsem matka od více dětí, slevovat ze svých nároků je moje  existenční nutnost. Nikdy dřív bych si nepomyslela, že dítě obleču do špinavých věcí. Co kdyby to někdo viděl? Co kdyby…co jako? Snídá v bodynu s flekem od včerejšího banánu a co jako? Už ani ten bryndák mu nedávám, protože by ho zbytečně zašpinilo. Víte co dokážou děti udělat s jídlem? To je ta pravá marnost. Uvaříte, dítě to rozpatlá a vy to vyhodíte. Pětkrát denně. U nás teď krát tři. Jako tři děti. Patnáctkrát za den připravuju pro někoho porci jídla, které se následně z větší části vyhodí. Ne, dojídat to fakt nechcete.

Když jsem měla jen Matěje, vařila jsem bio. Samozřejmě. Přece bych nekoupila skleničku s polotovarem, jsem matka, je moje povinnost uvařit. Se všude říká. Se bere za samozřejmost. Zakládám dítěti stravovací návyky na celý život. To je takový problém rozmixovat jednu vařenou bramboru s mrkví? Jo, a taky na těch stránkách pro dokonalé matky psali, že mám vzniklou kaši dozdobit petrželkou. Víte co moje děti na petrželku? No kašlou.  Stejně jako na všechno, s čím se dělám. Klidně jim to můžu kydnout přímo na stůl, je jim to jedno. Vlastně je to lepší, nemusím umývat ten talíř. Nehledě na to, že mixovat jednu bramboru, je taky nanic. Zůstane skoro celá v mixéru, než jí vypatláte ven do misky, tak dokonale vychládne, nehledě na to, že většinu z ní máte stejně přilepenou mezi prsty. Seškrábat. Naaranžovat, dozdobit petrželkou. Nepřihřívat! To hlavně. Píšou to všude! A taky se píše, že příprava netrvá ani deset minut…

 I za těch deset minut se mé odložené dítě dostane do stavu příšerné agonie. Z řevu. Nevim jestli z hladu. Tu bramboru totiž nechce. Je schopné jednu jedinou lžičku rozprsknout na několik metrů daleko. Široko. Všude. Máte to na oblečení, ve vlasech, na zemi. Když už to vypadá, že vás dítě vezme na milost, máchne rukou v okamžiku, kdy to nečekáte. Připlácne si mrkev na čelo, na sedačku, na nohu, pod bryndák. Vytře si s ní oči. Můžete ho obmotat bryndákem a stejně se jídlo dostane pod něj.

Rekapitulujem. Dokonalá matka připravuje jídlo pro dítě deset minut. U nás špinavý hrnec od vaření, špinavý mixér, špinavá stěrka, stůl, miska, dítě, já. Dítě nenajezené. Ne jednou za čas, denně. Několikrát denně. A zítra nanovo. Už chápete to „Na hromnice o den více?“.

Vypěstovala jsem si na zahrádce vlastní mrkev. Já, holka z paneláku. Já, která do té doby ani nevěděla, jak se dá mrkev rozeznat od petržele, když to z hlíny leze obojí zeleným napřed. Tu mrkev jsem připravila v páře. V naší horkovzdušné troubě. Nejdražší položka naší kuchyně, značková trouba. Ale prosadila jsem si jí, abych mohla vařit zdravě. Tu křehkou mrkev jsem nakrájela na malé kousky a donesla dětem ven na čerstvý vzduch. Nemohlo to už být víc bio. Ještě jsem odběhla pro pití. A víte co, když jsem se vrátila? Mrkev byla vysypaná do kaluže a Matěj s Jonášem jí nadšeně na střídačku drtili gumákama.

Kupuju skleničky, chápete?

Dopis z fronty

Jonáš se narodil o 6 týdnů dřív, než měl. Ve 34. týdnu těhotenství.

Za hranici donošenosti se považuje plných 37 týdnů v děloze. Je tedy jasné, že minimálně ještě 3 týdny si měl Jonáš hovět pěkně uvnitř mojeho břicha a v poklidu si tam dozrávat.

S nedonošeností je spojeno spousta problémů, nehodí se teda vylézat ven, pokud to není úplně nutné. No, Jonáš se pro to rozhod, těžko říct, co přesně ho k tomu vedlo. Já to samozřejmě přičítám tomu, že jsem se během těhotenství vůbec nešetřila, ale jak jsem psala minule, ono se to při mateřské s batoletem dost dobře nedá.

Těch příčin předčasného porodu bývá často víc najednou, jde jakoby o souhru okolností, a tak ten můj nulový klidový režim mohl být jen jednou z vícero rizikových faktorů, které nakonec ty předčasné stahy dělohy vyvolaly.

Nejrozumnější bývá se nad tím vybrečet, ale pak odhodlaně nasadit brnění a vyrazit do boje.

Když s tím svým nedopečencem ležíte v nemocnici, všichni, co vás mají rádi, se tak trochu bojí ptát, jak se vám v té válce vede. A tak jsem poslala dopis z fronty:

Mám rozjezenou tabulku čokolády a popíjím k tomu kojící čaj. Je takový rituál, na kterém teď poslední večery (a vlastně i dny) ujíždím. Cukr je můj kamarád a obyčejné balení čokolády už nepovažuju za dostačující. Je mi úplně fuk, kolik špeku přiberu, hlavně že odejdu s psychikou narušenou v mezích normy, protože to tu je opravdu na Chocholouška. 

Jonášek nabírá síly, ale aktuální stav se z pozitivního mění na negativní i několikrát denně.

Především je hodně slabý. Váží ale povzbudivá dvě kila. Zvládá prakticky jen zajistit si životní funkce, nejlépe ve spánku. Pokud ho vzbudíme, zpomaleně mžourá a po chvíli upadá zpátky do hibernačního stavu. Je trvale napojený na monitor, který snímá jeho saturaci krve kyslíkem a srdeční činnost. Zatím zalarmoval jen párkrát a vše se hned i samo upravilo, no ostatní děti okolo něj jsou na tom hůř. Monitory všude okolo pípají i několikrát do minuty. Pokaždé vyděšeně kontroluju naše hodnoty a jsem vděčná, že to nejsme my.

Jonáška je potřeba budit co tři hodiny-změřit tělesnou teplotu ( a zareagovat na ní upravením hodnot v inkubátoru), přebalit ho (jeho kůže je velmi tenká, kdyby se narušila agresivními složkami ze stolice a moče, špatně by se hojila)  a nakrmit.

Ke krmení má trvale zavedenou sondu (hadičku, která vede skrz nos do krku a dál dolů do žaludku). Zkoušíme ho přemluvit k pití a sání, ale tyhle reflexy ještě nemá plně vyvinuté. A hlavně – tahání mlíka z prsu je i pro zdravé dítě výkon srovnatelný s kopáním v dolech, je potřeba mít nejenom sílu, ale i kvalitní plíce a kondici. Nic, co by dětem z inkubátorů přebývalo. Ale trénovat musí.

Odstříkané mlíko mu zkoušíme dávat tzv "střavičkou"-stříkačkou, na jejímž konci je nasazený dudlík z lahve. Je to takový trenažer na ten sjezd do dolů.

Od toho prvního dne se hodně zlepšil, dnes si vytáhl dokonce 16ml, což je opravdu výkon! Bohužel potřebuje vypít  45ml na jedno krmení, takže zbytek do něj musíme nalít skrz tu sondu. U toho už většinou spí a tváří se spokojeně-jak by ne-bez práce má koláče a pečení holubi mu lítají přímo do žaludku. 

Co dál-prodělal si novorozeneckou žloutenku. U těchhle dětí to není nic neobvyklého, on ale bohužel nežloutl dostatečně zřetelně, aby dospěl k fototerapii. Neboli-jen to tak několik dní flákal, byl žlutý, kvůli tomu unavený a spavý (víc než kdyby žlutý nebyl), světlo mu mohlo pomoct, ale jeho hodnoty dle přístrojů ještě nedosahovaly hodnot, při kterých by byla fototerapie indikovaná. Probírala jsem to s primářem, a řekl, že chce ještě počkat. Vždycky je lepší dát mu šanci zabojovat. Tak jsme Jonáška se sestřičkama vystrčili k oknu na sluníčko, aby se odsvítil aspon přírodně a následně mu žloutenka i přesto zesílila. Takže nakonec stejně k té fototerapii dospěl. Odžloutl a ožil.

Taky jsem si všimla, že Jonášek tak zvláštně krčí levou ruku. Připomíná to nekoordinované pohyby postižených dětí. Zkoušela jsem ruku rozhýbat a přišla mi ochablejší, než ta druhá. Když jsem to zmiňovala u vizity, mávali nad tím zezačátku rukou, že Jonáška moc pozoruju, ale další den už začali sami ručku vyšetřovat a radit se. Domluvili jsme se, že začneme rehabilitovat a že doděláme neurologické vyšetření.

Na ultrazvuku mozku je lehká asymetrie mozkových komor a hematom (krevní výron) staršího data. Těžko říct, proč to tam je a od kdy a jak to bude dál, každopádně-u těchhle předčasně narozených dětí je to spíše běžnější nález. Bude nutná kontrola v čase. A už ted, po pár dnech rehabilitace hýbe Jonášek s rukou o poznání líp.

Tož tak.

No jak se cítí má tělesná schránka? Ovládají mě hormony a nálady se u mě střídají co hodinu. Spíš je mi teda do breku a občas si i ulevím, ale i malé změny stavu Jonáška ve mě zas naopak vyvolávají báječné stavy euforie. Ke štěstí stačí málo, a v dobré náladě mě občas udržuje i černý humor, který si s ostatníma maminkama vyplňujem krmení u inkubátorů. To si takhle jedna holčička hned vedle nás stáhla po fototerapii ochrannou masku očí až k bradě. Když k ní přišla maminka, kouká na ní a ptá se setry, so to její dítě má. „To je na ochranu…“, mávla rukou sestřička, aniž by se otočila. A maminka na to: „Jako na puse? Jako Hannibal Lecter? Proč jako?...“

Jo, občas si tu člověk připadá normálně. Ovšem do reality mě to vrací každou chvíli. Jsem rozpáraná a sešitá, což si uvědomuju pokaždé, kdy vlezu do sprchy, nebo na záchod.

V pravidelných intervalech se mi nalívají prsa až k prasknutí. Úlevou je mi přátelský přístroj zvaný odsávačka, který je schopný mi 60x za minutu vytáhnout bradavky do tvaru nudle. Odsávám co tři hodiny, pět minut jedno prso, pět minut druhé. Po procesu odsávání je třeba přístroj vysterilizovat, mlíko odnést Jonáškovi, dostat ho do něj a těšit se na další kolo, do kterého zbývá tak hodina. Celý den a celou noc a celý den a tak dále.

Při krmení u inkubátoru si uvědomuju, že můj tlak i krevní obraz pamatují lepší časy, ale k mžitkám před očima jsem zatím dospěla jen jednou.

Režim na oddělení začíná okolo šesté ráno. Ale ne že by mě to bouchání dveřma, hovory personálu, nebo pláč miminek budilo-kojící matky v tu dobu totiž stejně "ještě" nespí, nebo "už" nespí.

Shrnu to. Bych ten rekondiční pobyt u Chocholouška přece jen brala.

No a do tohohle všeho mě  takhle přišel navštívit Radek s Matýskem.

Vyhlížela jsem je nedočkavě od chvíle, kdy volal, že vyráží z domu, vyšla jsem jim v županu i naproti, kde jsme se zcela synchronizovaně minuli v nemocničním parku. Než jsme se konečně našli, vyprchala z manžela veškerá dobrá nálada. Svalil se u mě na pokoji na židli, tak se ptám-ježiš stalo se něco doma? A on se na mě vyčerpaně podíval a řekl: "Ne, ale venku je děsné horko..."

No nezabili byste ho?

Jak se rodí předčasně

Matěj oslavil první rok a stalo se z něj typické zvídavé batole. Takové to, co vleze kam může, vyrabuje všechny koše, šuplíky a skříně, šahá zásadně po tom, co je nebezpečné a okamžitě zaregistruje, pokud nedovřu dveře do místností, kam nesmí. Leze zběsile po schodech i po nábytku, utíká zásadně opačným směrem než já a odhazuje při tom všechno, co může. Je potřeba za ním běhat, zvedat ho, nosit ho, tahat se s ním o věci. Zdvihat na přebalovák i ukládat do hluboké postýlky. Prostě dělat všechno, co by se v pokročilém stádiu těhotenství nemělo….

Byla sobota, já ve 34.týdnu a u nás náš kamarád, fotograf, aby zvěčnil moje těhu břicho, 14ti měsíčního  Matýska a domácí pohodu s manželem.

Vše probíhalo naprosto idylicky, odpoledne jsem jela ještě na návštěvu k našim, prostě pohodka. Večer se mi jen nějak divě sedělo u večeře, jako bych měla na židli kulatý kámen, až jsem si říkala: „tyjo, já snad sedím tomu miminu v břiše přímo na hlavě, nebo co?“...

Rozchodila jsem to, dala si horkou vanu, trochu to pomohlo, ale v posteli to bylo podobné. Tvrdnutí jsem cítila častěji než obvykle, chvílema i co 5 minut, ale nic, co bych nazvala porodníma bolestma, nebo dokonce kontrakcema. Ulevilo se mi jen při chůzi. Vleže jsem měla dojem, že ten tvrdý kámen v břiše cestuje všemi směry a vrtá se směrem dolů, tak jsem zvažovala, co s tím- Matěj spal, Radek usínal, jak to zorganizovat, jestli to vůbec organizovat…

Napadlo mě, že se mi třeba právě rozjíždí nějaká střevní viroza a hotovo. Přesvědčovala jsem se, že zbytečně plaším, a přitom měla strach, jestli je všechno v pořádku. Ležela jsem dost dlouho v posteli a přemýšlela, jestli vůbec "někoho v nemocnici otravovat", ale pak jsem si říkala, že kdyby se něco dělo, že bych si to vyčítala, že na kontrolní gyndu se dostanu až za 5 dní, a že by bylo fajn při  těchhle divných příznacích natočit alespoň KTG (záznam srdeční akce miminka a děložních stahů-pozná se podle toho, zda miminko nemá stres a jak silné jsou děložní stahy a co při nich mimi dělá).

Vzbudila jsem Radka, ten zorganizoval hlídání pro spícího Matěje a okolo půlnoci ze soboty na velikonoční neděli jsme vyrazili směr porodnice.

Cestou v autě se břicho docela uklidnilo. Připadala jsem si trochu jak blbka - druhorodička, co zvoní na porodní sál s kabelečkou v ruce a plážovým krokem oznamuje, že je jí "nějak divně"...Skoro jsem to chtěla otočit zpátky domů.

Dokonce i vrátná, co nám otvírala, na nás houkla, kde máme tašku do porodnice, když jedem rodit! Tak jsem jen nesměle utrousila, že vlastně asi nerodím, že jsem teprv ve 34.týdnu, ale že se jedu jen nechat zkontrolovat (což je věta, kterou my, zaměstnanci nemocnice, slyšíme uprostřed noci strašně rádi)...

Jenže, když jsem to začla popisovat sestřičce na příjmu nahlas (že mě už několik hodin tvrdne břicho co 5 minut, a že mám pocit, že sebou malý hrozně mele a tlačí se do malé pánve), tak na mě sestra nedůvěřivě koukala přes obroučky brýlí, že je snad jasné, že rodím. A mě došlo, že možná fakt jo.

Během točení KTG jsem na záznamu postřehla jen jednu větší kontrakci, jinak nic moc, miminko s ukázkově idylickou srdeční akcí, tak jsem se zas zklidnila, že je vše OK. 

Začlo se mi z toho všeho chtít děsně na záchod, kručelo to ve mě a já si říkala-tak paráda, ted si na chvíli odskočím, uleví se mi, všem vespolek pak vesele zamávám a popřeju klidný večer plný podobných hysterek...

Po natočení KTG přišla taková mladá doktorka, koukla na záznam a řekla, že je naprosto normální, miminku se daří dobře, a že  jen pro jistotu zkontroluje čípek děložní, jestli je pevně uzavřený. No a už z jejího výrazu poté, co mi šáhla mezi nohy, mi bylo jasné, že děloha rozhodně v pořádku není. Byla otevřená už na 4cm, což je pokročilý nález první doby porodní.

Šlo to pak ráz na ráz. Kapajda s tokolýzou (lékama, kterýma se zastaví děložní činnost, svaly vlastně ochabnou a přestanou se roztahovat v ten otvor dole), první dávka kortikoidů (léku, který podporuje dozrávání orgánů, především plic u miminka-to kdyby se porod opravdu nepodařilo zastavit) a penicilin (jako prevence jakékoliv infekce, protože jsem přišla bez toho, aby mohli v tak krátké době udělat potřebná vyšetření). Za dvě hoďky, po vykapání infuzí, mě přišla doktorka zkontrolovat a zděsila se, že už se děložní hrdlo roztáhlo na 6cm, a že už druhou dávku kortikoidů ani nestihnem (má se dávat po 12 hodinách a ještě se musí čekat na jejich efekt, než doputují a zapůsobí na miminko v břiše).

Radek se zmateně ptal, co to znamená, jestli si mě tu jako nechají na pozorování a kdy budu rodit jestli v řádu dní nebo týdnů a sestra na něj nechápavě koukala a povídá-ne, vaše paní porodí v řádu hodin...

Radek odjel domů sbalit nejnutnější věci a mě dali lexaurin (lék na uklidnění), protože jsem se nekontrolovatelně třásla, vyděšená z toho, že rodím nedonošené dítě.

Ráno, i přes intenzivní několikahodinovou tokolýzu se porodní cesty otevřely na 8cm. Doktoři se shodli, že už se to nedá nijak zastavit, a že tomu necháme volný průběh. Posledním zásahem bylo píchnutí vody, dodnes vlastně nechápu proč, ale nejspíš bylo potřeba miminko co nejrychleji porodit, když si tak vehementně razilo cestu. Nevím, možná to mohlo být jiné, kdybych se píchnutí vody vzepřela, jenže já byla ze všeho tak strašně vyděšená, že jsem si strašně přála držet to moje dítě v náručí a mít jistotu, že je zdravé. A tak jsem jim dovolila tu vodu píchnout...

Do 10minut se objevily takové silnější kontrakce. Bylo mi zle spíš psychicky, protože jsem si prostě nepředstavovala, že budu rodit tahle naprosto nepřipravená. Ovšem uklidnilo mě,  že to není tak strašný, že to bude možná pohoda, protože branka už je téměř zašlá, aniž bych cokoliv výraznějšího pocítila. Že prostě dvakrát zatlačím a nazdar.

Zašla jsem si do sprchy, abych si ulevila od narůstající bolesti a furt jsem si říkala-však dobrý, jako bolí to, ale rozhodně to nejsou kontrakce jak u Matesa.

Tyvado, ve sprše se to rozjelo, nejdřív po třech minutách, pak po dvou a pak přišla kontrakce, kterou už jsem neovládala a nutilo mě to tlačit. Ani hýbat už jsem se nemohla, Radek mi pomohl se odplazit na box, kde jsem nejdřív ještě měla prodýchávat vleže, a pak na čtyřech, ale ta bolest byla tentokrát prostě k nevydržení. Řvala jsem nekontolovatelně nahlas,vůbec jsem se nedokázala ovládat, jako napoprvé. Všichni na mě mluvili, ať ještě netlačím, že zbytek branky tam ještě je, že se potrhám. Snažila jsem se ze všech sil, a až teď, zpětně vidím, jak to bylo špatně. Mé tělo prostě rodí při osmi centimetrech, bylo to tak napoprvé, i napodruhé a teď můžu dodatečně říct, že i napotřetí. Místo toho, abych miminku ze všech sil pomohla, vědomě jsem se ho snažila zadržet uvnitř. Měla jsem dojem, že brzdím rozjetý vlak, který se ve vlnách dere kupředu, zatímco všichni okolo mě obviňují, že přidávám plyn. Rodila jsme podruhé a přitom si vůbec nevěděla rady.  Těšila jsem se, že si druhý porod „víc užiju“, budu naslouchat tělu a vědět, co čekat – tohle bylo ale jako když se s vámi z ničeho nic splaší kůň – nevíte najednou, co dřív, snažíte se jednat chladnokrevně a „ukočírovat to“, ale stres, který tělo během nečekaného předčasného porodu zachvátí, se ovládnout nedá. Porod sice probíhal rychle, ale přišel mi mnohem víc bolestivější, možná proto, že jsem podvědomě bojovala „proti vytlačení“. Ten tlak na porodní cesty byl tak obrovský, že jsem si říkala,že jestli ted zaberu, tak se tam dole totálně roztrhnu. Dokonce jsem v jednu chvíli, kdy mi Radka (ta přijela spolu s Radkem, co jel domů v noci pro věci) říkala, že už vidí hlavičku-tak já si normálně šáhla mezi nohy a tu hlavičku tlačila zpátky! Prostě to byl nějaký pud sebezáchovy, protože já fakt cítila, že jestli to tělo proti mé vůli znovu zatlačí, že už mě nikdo nikdy nesešije, a na ten spodek budu doživotní imvalida.

No a pak jsem se hecla, poddala se té síle ve mě a Jonáš se vyloupl zčistajasna celý naráz. Jednou se rozhlíd  na nás všechny okolo, a dočista se z toho rozbrečel. Napřáhla jsem se pro něj a přitiskla si ho na prsa tak silně, jakobych si tím mohla vynahradit všechno to, o co jsem přišla s Matýskem, který po porodu špatně dýchal. Jonášek vypadal zdravě, byl drobounký, o celé kilo lehčí, než Matýsek. Ale zdravý. Oddychoval spolu se mnou, v takovém tom neopakovatelném souznění a mě zaplavilo to mateřské štěstí plné vděčnosti, že jsme to oba zvládli…

Pohodová matka, pohodové dítě.

Když jsem čekala své druhé dítě, připadala jsem si ze všeho příšerně vyčerpaná. Matějovi bylo v té době půl roku a brek z kojeneckých kolik plynule nahradil brek z rostoucích zubů.

Neuměla jsem si představit, jak budu fungovat pro dvě děti a dost mě ničily věty typu“ „jedno dítě, žádné dítě, však to poznáš, to si budeš říkat-co já jsem s tím jedním dítětem vlastně pořád dělala?...“

Co že jsem dělala? No snažila jsem se být dokonalou matkou. Běhala jsem dítě zkontrolovat při prvním zakňourání, houpala ho a hladila, dokud dočista neuslo, přebalovala pravidelně po třech hodinách ve dne, v noci. Kojila svědomitě z prsou na střídačku a děsila se, že mi dítě vyhladoví, pokud interval přesáhne čtyři hodiny. Sprchovala se s otevřenými dveřma, co kdybych přeslechla pláč?

Sledovala jsem teplotu vody při koupání, nahřívala ručníky a žehlila plenky. Nosila ho v šátku a uspávala na čerstvém vzduchu. Nedovolila si ho odložit, abych si snad musela vyčítat, že se mu málo věnuju. Četla jsem příručky, sledovala diskuse. Motivovala jsem ho k pohybu a snažila se kreativně vymýšlet zábavné hry, abych snad nezanedbala psychomotorický vývoj. Chodila s ním do klubu maminek a platila soukromé kurzy plavání kojenců.

Jo, tohle všechno jsem dělala. S láskou a něhou, bezmezně oddaná, dokonale pohodová matka. Protože pohodová matka, pohodové dítě…

Ne, to moje fakt ne. Matěj se probouzel s řevem a usínal s řevem. Odjakživa. Řval i v mezidobí. Všechny mé pediatrické rady na kojenecké koliky selhaly. Nebo neměl koliky. Nevím co měl. No a co že jsem doktor, když jste matka, je to jiné. Najednou to všechno vidíte z jiného úhlu. A hlavně to prožíváte-ve dne, v noci, ve dne v noci, dokolečka dokola. Připadáte si jak ve filmu „Na hromnice o den více“. Je to stav absolutního vyčerpání. A zoufalství. Z toho, že v něčem tak samozřejmém a přirozeném, jako je být matkou, selháváte na plné čáře.

Po praxi v nemocnici, po těch nočních službách, kdy jsem pracovala třeba i 32 hodin v kuse, jsem byla přesvědčená, že jsem na život s miminem připravená. Jak jsem si, proboha, mohla něco takového myslet?! I po sebedelší a náročnější službě jsem mohla jít domů a spát NĚKOLIK HODIN VKUSE. S miminem ne. S tím mým prvorozeným miminem ne.

Nespavec to byl odjakživa, ale měla jsem dojem, že se to jeho věkem jen zhoršuje.  Budíval se i 16x za noc, vlastně už jsem to i přestala počítat, připadalo mi to pak víc stravitelné. Přes den se začal vztekat kdykoliv, kdy jsem si ho dovolila odložit z náručí. Čekávala jsem na klapnutí dveří a příchod Radka jak na smilování, nemohla jsem se dočkat, až si budu moct svobodně zajít na záchod a něčeho se najíst.

Vybavuju si, jak jsem při uspávání Matěje pokaždé vytuhla nad postýlkou v nějaké nepřirozené poloze a on jakoby měl nějaké senzory změny tlaku vzduchu, probral se z pozvolného usínání kdykoliv, kdy jsem se pokusila stoupnout si pohodlněji.

Nejklidnější býval v náručí, a tak jsem ho neúnavně poponášela ložnicí tam a zpátky a v duchu si sumírovala, co budu dělat, až konečně usne: Jo, takže-připravím si večeři, vyndám nádobí z myčky, vyžehlím prádlo, osprchuju se, sednu si s knížkou a dám si k tomu něco dobrého, půjdu spát…

Tam a zpátky, tam a zpátky, huškat, kojit, nechat odříhnout, pomalu položit do postýlky. Brek. Tak znovu. Tam a zpátky, tam a zpátky. Ještě odříhnout? Přebalit? Znovu nakojit? Prdíky?  Kapičky? Teplota? Prso. Tam a zpátky. Dobře, na žehlení kašlu. Dam si večeři, vyndám to nádobí, osprchuju se a jdu spát….Tam a zpátky. Brek…Myčka počká, prostě se jen najím, osprchuju a jdu spát….Brek…Kašlu na jídlo, kašlu na sprchu, půjdu si jen lehnout. Proč si proboha nemůžu jít lehnout?!...

Dělám toho moc? Věnuju se mu příliš? Chce mít svůj klid a prostě si jen tak zabrečet? To už jsem přece taky zkoušela. Proč neexistuje nějaká zářivá kontrolka typu: „ bingo, teď jsi na to kápla“? Instinkty selhaly, nic nefunguje, mateřství je nanic, já jsem nanic…

Rostlo mi břicho a spolu s ním ve mně narůstala panika. Nemůžu na svět přivést další dítě, vždyť to ani jeden z nás nepřežije…

Jenže - to druhé dítě, náš Jonáš, nás všechny ve skutečnosti zachránilo. Ale o tom příště.